Počátky skautského hnutí ve Slaném

      Původní text sepsal br. Vladimír Rogl na základě materiálů a vzpomínek br. Antonína Bosáka, br. Vladimíra Soukupa a nejstaršího slánského žijícího skauta br. Antonína Holuba. Text převzal a upravil pro potřeby střediska br. Pavel Rubík. Kopírování textu pro osobní potřebu se dovoluje, nicméně další šíření bez souhlasu autora na 100N@seznam.cz jest přísně zapovězeno.

Historie českého skautingu

      Historie českého skautingu se začala psát v roce 1911, kdy profesor Antonín Benjamín Svojsík (viz obrázek), inspirován myšlenkami zakladatele skautingu v Anglii sira Badena Powella, založil první skautský oddíl v Praze. Už o rok později pořádá Svojsík první skautský tábor a vydává knihu Základy Junáctví, ve které předkládá svoji představu o českém skautingu, a která se stala „biblí“ českých skautů. Přestože český skaut během jednoho století prošel několika organizačními změnami a v proměnách času se měnil i jeho název, jeho charakter zůstal po celých sto let neměnný. Ačkoliv je členem celosvětové skautské organizace – což se deklaruje především každé čtyři roky na světových skautských táborech „jamboree“ – byl a zůstal ryze českou (nebo chcete-li československou) záležitostí. Skauti se v říjnu 1918 spontánně přihlásili do služeb vznikající republiky a přes tři stovky z nich vykonávalo kurýrní, spojařské a pořadatelské služby. V duchu svého hesla „Buď připraven“ i smyslu prvního bodu prvorepublikového skautského slibu, který zněl: „milovat vlast svou, Republiku československou, a sloužit jí věrně v každé době,“ se v době druhé světové války celá řada skautů zapojila nejen do domácího odboje, ale velké množství jich bojovalo doslova na všech frontách v československém zahraničním vojsku. O život v bojích, ale i na popravištích  přišlo na 715 skautů, kteří tak vlastní krví zpečetili svůj skautský slib. Není bez zajímavosti, že skauti byli mezi parašutisty, kteří padli v boji v kryptě pravoslavného kostela po atentátu na Heydricha (Kubiš a Opálka) nebo to, že z šesti českých a slovenských občanů, kterým byl udělen titul Hrdina SSSR, tři byli skauty (Otakar Jaroš, Antonín Sochor a Jan Nálepka).
Český skauting byl v roce 1940 zakázán nacisty, v roce 1950 a opakovaně v roce 1970 komunisty, kdy zvláště v padesátých letech desítky skautských vůdců bylo dlouhá léta vězněno. Proč ten strach obou totalitních režimů z hnutí, které převážně soustřeďuje děti a mládež? Proč tuto dětskou organizaci se stejnou vehemencí pronásledovalo Gestapo i komunistická StB?  Není to snad proto, že tito adolescenti berou slova o cti, věrnosti, lásce k vlasti, svobodě i poctivosti svého myšlení smrtelně vážně!? Není to tím, že skauting vylučuje jakoukoliv totalitu a každá totalita vylučuje skauting?

Slánští skauti ve dvacátých a třicátých letech

Vraťme se však ke skautingu ve Slaném. Podle dostupných pramenů (jelikož skautské písemnosti zničilo Gestapo a později i komunistická StB) byl první skautský oddíl ve Slaném založen v roce 1924 Václavem Kotenem a Otou Pátkem.
Slánští skauti začínali doslova na zelené louce – bez klubovny či jiného zázemí. První  schůzky, na kterých se skauti učili skautským a tábornickým dovednostem, se uskutečňovaly v Kvíčku přímo v bytě u Kotenů. Václavova manželka Marie se ostatně spolupodílela i na vedení oddílu a praktické výchově. Sám Václav Koten se vyučil ve firmě Viléma Michla, která vyráběla kola, motocykly a letecké motory.
Skautská myšlenka ve Slaném poměrně rychle zapustila kořeny a s přílivem nových členů postupně vznikaly nové oddíly, které byly sice členěné podle věku i pohlaví, ale měly společné vedení.  Počátkem třicátých let mělo slánské skautské středisko sedm oddílů: tři chlapecké, jeden dívčí, oddíl starších skautů neboli roverů a smečku vlčat. Sedmý oddíl fungoval jako Sdružení přátel Junáka, jehož členové byli jak rodiče skautů, tak i starší skauti a vůbec lidé, kteří chtěli nějakým způsobem této organizaci pomáhat. V čele slánských skautů zůstal jejich zakladatel Václav Koten ve funkci okrskového náčelníka spolu s oblastním velitelem Richardem Jindrou. Vedoucími chlapeckých oddílů byli František Holina, Václav Král a František Zíma přezdívaný Winter, kdežto vůdkyní dívčího oddílu byla Marie Jindrová a vůdcem roverů Antonín Rosenkranz, skautským jménem Tóňa. Vůdcem Vlčat byl jmenován Antonín Holub (viz obrázek). Ve Sdružení přátel Junáka pak působil Bedřich Mühlstein s Andělou Bártovou (rozenou Čížkovou).  Ve vedení slánského Junáka tak stáli vedle sebe  jak vyučení řemeslníci, tak například i ředitel nemocenské pojišťovny Richard Jindra.
      Nárůst počtu skautů vedl zákonitě k tomu, že už nebylo možné, aby se skautské družiny scházely u svých vedoucích. První klubovny vyrostly v městském parku Háje v místech, kde je nyní letní kino. Tam si slánští skauti vlastnoručně postavili čtyři klubovny. Na stavební materiál zřejmě přispělo právě ono Sdružení přátel Junáka. Roveři se scházeli v altánu na zahradě svého vůdce Tóni Rosenkranze (v místě, kde se říkalo Na Vavřinečku). Nedaleko odtud na úpatí Slánské hory pak vyrostl srub i pro mladší skauty a vlčata. Po vzoru slánských skautů vznikají skautské oddíly, nebo spíš družiny, i v okolních obcích.  Jejich počet i činnost vždy záležel na iniciativě nadšenců, kteří veškerý svůj volný čas obětavě věnovali této záslužné činnosti. Malý oddíl tak například po vedením Karla Krále, brašnáře ze Slaného, vznikl v Řisutech.

Skautské tábory

      K vyvrcholení celoroční skautské činnosti a ověření všech tábornických a zálesáckých znalostí v praxi patří letní stanové tábory. K letním táborům patří i nejrůznější hry a táborové ohně. Z počátku se jednalo spíš o dvoudenní výpravy ze soboty na neděli. Slánští skauti si oblíbili například louku za Malíkovicemi na začátku Křivoklátských lesů, kde jim byl pro jejich vztah k přírodě nakloněn i místní hajný pan Staněk. Pokud se týká dalších táborů, tak v roce 1933 tábořil slánský chlapecký oddíl  v Srbči nad Spáleným mlýnem. V roce 1934 to byl pískovcový lom „U stodůlky“ u Malíkovic. Tato lokalita byla pro slánské skauty natolik zajímavá, že se tam chodilo tábořit i během okupace a je to oblíbené místo i současných skautů. V roce 1935 bylo vyhledáno nové tábořiště u obce Malíkovice pod Svídinou, kterážto obec zanikla ve třicetileté válce. V roce 1936 se uskutečnil chlapecký tábor v lokalitě Milý – Vlčí důl. Téhož roku zde tábořil i dívčí oddíl. V letech 1937 a 1938 – tedy bezprostředně před válkou – se konal chlapecký tábor u rybníka nedaleko Rudy pod Dolním Kraclem.
S organizováním skautských táborů pomáhali funkcionáři Sboru Ota Pátek,  manželka okresního náčelníka Marie Kotenová, bývalý strážník Václav Čermák, vahař J. Tomek, bývalý velitel okresu JUDr. František Linksfeiler, holič J. Rosenkranz, vedoucí II. oddílu chlapců, vedoucí roverů a tajemník Sboru Antonín (Tóňa) Rosenkranz, vedoucí skautského oddílu Řisuty brašnář Karel Král a řada dalších, kteří junácké hnutí na Slánsku podporovali.

Protektorát a nacistická okupace

Počátkem června 1940 byla v klubovnách Na Hájích provedena kladenským gestapem prohlídka, při které byl zabaven veškerý písemný materiál Junáka – střediska Slaný a převážná část tábornického a ostatního materiálu. Rovněž byly provedeny domovní prohlídky u střediskového velitele Richarda Jindry, vedoucího oddílu roverů Antonína Rosenkranze, vedoucího oddílu Jiřího Zimmerhakla a okrskového velitele JUDr. Františka Linksfeilera při kterých Gestapo zabavovalo i soukromý majetek. Činnost Junáka ve Slaném byla tímto z rozhodnutí gestapa zastavena a všichni výše jmenovaní byli 15. 10. 1940 gestapem zatčeni a vězněni na gestapu a kasárnách v Kladně. Propuštěni byli až 12. 11. 1940 s tím, že se musí dvakrát týdně hlásit u německého četnictva ve Slaném. Klubovny Na Hájích byly zkonfiskovány a na jejich místě byly postaveny dřevěné objekty pro vojenské lazarety.
Starší členové oddílu roverů po rozpuštění Junáka přešli pod vedením svého vůdce Antonína Rosenkranze do ilegality. Ve Slaném tak vzniká ilegální skupina s názvem eM – Ka neboli „Modrý kruh“, které se podařilo napojit na Zpravodajskou brigádu.

(Zpravodajská brigáda byla skautská protiněmecká zpravodajská organizace fungující na území Prahy a jejím okolí, která byla založena ihned po rozpuštění Junáka v listopadu 1940. Průměrný věk jejich členů se tehdy pohyboval okolo 15ti let. K prozrazení Zpravodajské brigády nedošlo ani v období heydrichiády, kdy byla pozatýkána řada osob spjatých s odbojem. V polovině roku 1943 již měla ZB 200 členů rozdělených do pěti čet. V té době se napojila  na Přípravný revoluční národní výbor a poté i na obnovenou Obranu národa, v jejímž rámci se plně věnovala zpravodajské činnosti. V červnu 1944  Gestapo obě zmíněné odbojové skupiny prakticky zničilo, ale Zpravodajská brigáda opět prozrazena nebyla. V polovině roku 1944 se velení ZB napojilo na Radu tří, což byla v letech 1944–1945 největší nekomunistická odbojová organizace na území protektorátu. Pro „Radu tří“ skauti nadále plnili funkci zpravodajské služby se širokým záběrem – od vojenského zpravodajství a průmyslové špionáže až po informace o náladě obyvatelstva. Těchto služeb si „Rada tří“ tak cenila, že skautům výslovně zakázala  bojovou činnost, aby tím nebylo ohroženo plnění zpravodajských úkolů. Původní náplní ZB se totiž měla stát diverzní a sabotážní činnost. Kromě určování strategických cílů pro spojenecké bombardéry udržovali v aktuálním stavu mapu se soupisem dislokace všech německých jednotek v Praze a jejím okolí.  Začátkem května 1945 – to už brigáda měla na 800 členů – vyhlásilo velení ZB zostřenou pohotovost; nepřetržitě byly sledovány německé posádky i objekty, které by mohly být německými ženisty ničeny. V den vypuknutí Pražského povstání byla ZB nasazena do přímých bojů, ve kterých 108 jejích příslušníků padlo. Po únoru 1948 se členové ZB stali terčem perzekucí, přičemž jejich bývalí velitelé, stejně jako mnoho jiných, skončili v  komunistických kriminálech.)

      Slánská skupina Modrý kruh pracovala nepřetržitě po celou dobu okupace a jejím hlavním úkolem bylo získávání zpráv z míst, kde pracovali – jako např. v ČKD Slaný, POLDI Kladno a v dalších závodech a úřadech. Prostřednictvím civilních zaměstnanců získávali informace i z kasáren Wehrmachtu. Šifrovaná hlášení o situaci v Německu podávali i ti členové, kteří byli totálně nasazeni v různých částech Říše. Všechny tyto informace byly předávány do Prahy a odtud vysílačkou do Anglie. V provozu kladenské Poldovky byli totálně nasazeni například  tři slánští roveři Václav Procházka, Jan Suchopárek a Oto Kalina, kteří nejen vyráběli a rozvěšovali protiněmecké plakáty, ale podařilo se jim sabotovat výrobu součástek pro letecké motory, které se v továrně vyráběly. Za své postoje během války byli vyznamenáni  Junáckým křížem „Za vlast 1939-45“. Slánská skupina Modrý kruh fungovala nepřetržitě po celou dobu okupace od roku 1940. Aby byla zaručena co největší bezpečnost, členové ilegální skupiny znali jenom své nejbližší spolupracovníky. Díky těmto konspiračním praktikám a „trojkové“ metodě, nebyla slánská eM-Ká do konce války prozrazena. Z patnáctiletých kluků mezitím vyrostli mladí na vše odhodlaní muži. To už nebyla hra na indiány, ale skutečný boj se skutečným nepřítelem. Květnové  revoluce se pak už eM-Ka zúčastnila jako ucelená jednotka. Koncem dubna vyhlásil Antonín Rosenkranz maximální pohotovost. Teprve ve chvíli, kdy dostávají pásky s označením modrého kruhu, se mnozí členové dozvídají o krycím jménu své ilegální organizace. Ačkoliv se na malém městě všichni stejně znali a běžně se stýkali, do tohoto dne nevěděli, že jsou napojeni na stejnou organizaci.
V sobotu 5. května byli chlapci zařazeni do 1. strážní roty, která na Pražském předměstí střežila vjezd do města. Zatímco starší skauti byli ozbrojeni, mladší působili jako spojky. Situace ve Slaném se každou chvíli měnila. 5. května byl  na vlakovém nádraží zajištěn pancéřový vlak, z jehož výzbroje byly sestaveny obrněné vlaky Orlík, Sokol a Stalin, které ovládaly železniční trať mezi Kralupy a Prahou.  Německá kasárna byla pod velením umírněného rakouského velitele, který se zavázal proti obyvatelstvu vojensky nevystoupit a vyčkat příchodu českého vojska a vzdát se mu. U kasáren byly rozestaveny hlídky, kterých se účastnili i příslušníci organizace eM-Ká.  8. května však zřejmě na rozkaz z vyšších míst se němečtí vojáci opět snaží zmocnit města, zatímco další  skupinky Němců se snažily utíkat na západ do amerického zajetí. Během války postavili na vrcholu Slánské hory vojáci Wehrmachtu srub, který sloužil jako letecká hláska odkud sledovali přelety spojeneckých letadel. Při květnové revoluci v roce 1945 skauti Slánskou horu obsadili a vojáky zajali. Byli to Rakušáci, staří páni, kteří se rádi vzdali, byli rádi, že pro ně válka skončila, ale druhý den Slánskou horu jako strategický bod znovu obsadili němečtí vojáci. Dobrovolná služba členům Modrého kruhu neskončila ani po 9. květnu, protože už 15. května na výzvu o pomoc z pohraničí odjelo 36 jejích členů do okolí Horního Litvínova k ochraně pořádku, národního majetku, státních hranic a bezpečnosti. Roveři zde pod velením Antonína Rosenkranze působili až do příchodu československé  armády a do Slaného se vrátili 15. června.

Poválečná obnova i nový soumrak Junáka

      Ihned po válce se slánští skauti i skautky s velkým nadšením pustili do obnovy své organizace, která právě díky činnosti ilegální skupiny Modrý kruh a Antonína Rosenkranze, získala ve Slaném vysoký  kredit. Vedení oddílů se většinou ujali opět předváleční vůdcové, jejichž řady se rozrostly i o mladší vedoucí. Chlapecký oddíl vedl Antonín Kramosil, dvě smečky vlčat vedl Jaroslav Čermák a Jiří Macák. Dívčí oddíl vedla Marie Jindrová, oddíl roverů opět Antonín  Rosenkranz  a  Svazu přátel Junáka předsedal Josef Jakubka.
V roce 1946  už ve Slaném bylo opět silné skautské středisko, které se snažilo vyřešit i  problémy s klubovnami.  Skauti  sice získali objekty na Hájích, kde měli klubovny před válkou, ale po jejich úklidu a renovaci v nich byli ubytováni jugoslávští dělníci z ČKD.  Skauti přišli i o ukořistěný srub sloužící jako hláska Luftwaffe  na Slánské hoře.  Náhradou přidělilo město Junákům parcelu Na Sadech, kde si v roce 1946 začali pod vedením bratra Františka Krále stavět „Domeček“. Krátce po jeho dostavbě však přichází „vítězný únor“ a brzy nato opětovné zrušení skautské organizace. Veškerý majetek byl opět zabaven a klubovnu Na Sadech převzal Pionýr.  K věčnému zapomenutí byl tak odsouzen nejen český skauting, ale i zásluhy slánské ilegální organizace Modrý kruh, stejně jako i jiných nekomunistických odbojových skupin. Zatčen a uvězněn byl i bratr Rosenkranz, rovněž za svou  odbojovou činnost v Modrém kruhu. Po propuštění z vězení umírá 23. února 1961 ve věku pouhých 45ti let. I on je dokladem smutného faktu, že jsme byli jedinou zemí, která trestala své vlastní válečné hrdiny.

Ke krátké obnově Junáka  dochází i v období Pražského jara v roce 1968, kdy přišlo na první schůzku po 20ti letech 56 bývalých členů Junáka. Neprodleně se provedl nábor do junáckého hnutí a začaly vznikat oddíly děvčat, chlapců, vlčat a světlušek. Pásy okupačních tanků však v srpnu rozdrtily nejen naděje národa na svobodný demokratický vývoj, ale i úspěšně znovu se rozvíjející skautskou organizaci. Přesto se ještě v létě 1969 konaly dva tábory, střediskový u rybníka Dolní Kracle u Rudy poblíž Nového Strašecí (obě fotografie vlevo – 3. smečka vlčat, ved. Jiří Macák, 3. oddíl Stopaři, ved. Jan Plzák a Jan Kocourek) a tábor 1. chlapeckého oddílu (ved. Antonín Kramosil) u Štědronína. Také v roce 1970 měli slánští skauti ještě své tábory: 1. oddíl v Kyjově u Krásné Lípy, 3. oddíl Stopaři putovní cyklistický tábor z Domažlic přes Šumavu do Českých Budějovic. Junák byl pak na podzim roku 1970 opět zrušen a to znovu na dlouhých dvacet let.

Zde se můžete podívat na původní filmy z táborů 1. chlapeckého oddílu v letech 1969 a 1970

Po listopadu 1989 je Junák i ve Slaném znovu obnoven – doufejme, že už definitivně. S určitými problémy byl skautům navrácen i jejich Domeček, který byl letos renovován a chlapecký oddíl získal do užívání i součást městského opevnění Černou baštu. Slánské středisko Junáka, pojmenované po svém slavném předchůdci – Modrý kruh, sdružuje  pod vedením střediskové vůdkyně Niny Beznoskové  a jejího zástupce Pavla Rubíka téměř stovku skautů a skautek, kteří i v dvacátém prvním století jsou hrdi na svou zem, milují přírodu, ctí zákony přírodní i lidské a nade vše si cení svobody a kamarádství. Je mezi nimi i tucet prošedivělých oldskautů, z nichž někteří skautovali už za První republiky. Celá řada slánských osobností veřejného a kulturního života má za sebou skautskou výchovu. Je to důkazem toho, že navzdory všemu a všem zůstává skauting organizací nezničitelnou.

A tuto zdaleka ne úplnou exkurzi do historie – nejen slánského – skautingu bych rád zakončil úvodním veršem z nultého čísla časopisu Junák z roku 1968:

„Zaplál oheň divuplný v naší vlasti krásné.
Naší vinou, přísaháme, nikdy neuhasne!“

Poznámka pod čarou: Představitel slánského odboje Antonín Rosenkranz byl v roce 2011 při příležitosti výročí vzniku Československé republiky oceněn městem Slaný „Za přínos občanské společnosti“ In memoriam.

Sepsáno v roce 2011